Fanfiction na Hvězdy nám nepřály: Tady a teď

Zdraví vás Ella!

Rozhodla jsem se zapojit do Yoli soutěže a zveřejnit svoji fanfiction na blogu. Už dlouho jsem nezkoušela psát, tak doufám, že to nebude žádná hrůza.

Jsem zvědavá na vaše názory ;)

Tady a teď

Fanfiction na Hvězdy nám nepřály.

Celý děj se odehrává po smrti Augusta Waterse.

Dneska je to přesně rok. Rok od smrti Augusta Waterse. Už od rána jsem ležela v posteli a marně se snažila splynout s povlečením. Kolem oběda mě přišla zkontrolovat máma a usoudila, že asi znovu trpím depresí.

Máma: „Hazel, nemůžeš se schovávat v posteli do nekonečna. “

Já: „hmmm…“

Máma: „Myslím to vážně, dneska jdeš na podpůrnou skupinu. Nemůžeš přece zbytek svého života strávit v posteli!“

Já: „Některá nekonečna jsou větší než jiná nekonečna…“

Máma: „Hazel Grace Lancastrová, ty se musíš znovu naučit žít. “

Nakonec jsem rezignovaně souhlasila. Kvůli mámě. Ani jsem si neuvědomila, že sedím v kruhu podpůrné skupiny, dokud Patrik nezačal hrát na kytaru. Proč nemůžu umřít rovnou teď? Přejela jsem po všech tvářích pohledem a přemýšlela, kolik z nich opravdu umře. Mladých. Jako Augustus.

Život není fér. Smrt není fér.

V polovině Patrikova falešného zpívání a vzývání Ježíše, se rozrazily dveře. Stál v nich kluk. Nikdy předtím jsem ho neviděla. Možná proto, že jsem nebyla ve skupině posledních 7 měsíců. Nebo víc? Ten kluk byl vysoký, štíhlý, ne moc svalnatý a blond vlasy mu přepadávaly do ledově modrých očí. Mohl být přibližně v mém věku.

„Omlouvám se, že ruším zábavu. Zase mi nechtěla nastartovat. Ta stará rachotina žere víc benzinu, než si zaslouží,“ zasmál se a posadil se na volnou židli vedle Patrika, hned naproti mně. Jakmile si všiml, že ho pozoruju, věnoval mi široký úsměv, o kterém si zřejmě myslel, že zabere. Zamračila jsem se na něj.

Patrik to už radši vzdal se zpíváním a začal s obvyklým kolečkem. Věk. Jméno. Diagnóza. A jak nám dneska je. Jeho první obětí byl právě blonďák, který se mezitím pohodlně uvelebil na židli.

„Ethan. Chronická myeloidní leukemie, ale je to moc dlouhý, tak je lepší říkat CML. První stádium. Jednou asi pravděpodobně umřu, ale to nakonec musí všichni, ne?“

„A jak se dneska máš, Ethane?,“ zeptal se Patrik.

„Já? Nic moc, ale na každém dni je něco hezkého. Snažím se naštvat dobrou náladou, co nejvíc lidí,“ zavrtěl se v židli a zvědavě si mě prohlížel.

„A jak se ti to daří?“ pobídl ho Patrik.

Ethan se zasmál a podíval se mi přímo do očí, „celkem dobře“.

………….

Vyšla jsem z kostela a z kapsy vytáhla krabičku cigaret. Od smrti Guse je nosím neustále u sebe. Jednu vyndám a strčím ji do pusy, přesně jak to dělával on.

„Ty kouříš?,“ podivil se Ethan, který se najednou objevil vedle mě, „od holky s rakovinou plic, bych teda čekal větší zodpovědnost.“

„Ne, nikdy ji nezapálím.“

„Tak k čemu ti je?,“ zeptal se zmateně.

„Strčíš si zabijáka do pusy, ale nedovolíš mu zabíjet.“

Zvedl jedno obočí.

„Metafora?“

„Metafora.“

……….

Izák, já a Ethan jsme se rozhodli společně udělat něco šíleně nezodpovědného. Tak nezodpovědného, že až na to moji rodiče přijdou, pravděpodobně budu mít to nejdelší zaracha, které kdy holka v pubertálním věku měla. Až do smrti.

My totiž jedeme na párty. A ne jen tak ledajakou párty, ale na tu nejlepší středoškolskou párty roku. Se spoustou alkoholu, hlasité muziky, líbajících párů a všech těch věcí, které k tomu patří. Eathan zastavil a pomohl Izákovi ven, zatímco jsem vystupovala z auta.

„Chlape, potřebuju, abys mi pomohl, protože jak sis asi sám všiml, tak jsem slepý a to dost omezuje moje schopnosti sbalit kočku,“ prohlásil Izák, „takže, až nějakou hezkou uvidíš, tak mě prostě bouchni do zad a já jdu na věc“.

Ethan na mě spiklenecky mrkl a zeptal se Izáka, „a která je tvůj typ?“

„Kterákoliv, jen ne Monica.“

………..

Monica stála u vchodu a plazila se po dvoumetrovém fotbalistovi. Evidentně už oba byli hodně na kaši. V okamžiku, kdy ale spatřila Izáka, vyřítila se za námi.

„Co VY tady krucinál děláte?!“

„Jdeme na párty, užít si svého mládí jako ty,“ zazubil se Ethan.

„Monico?,“ zeptal se dezorientovaný Izák.

„Ještě mi stále dlužíš za myčku auta,“ zavrčela a vrhla se na chudáka Izáka.

„Klídek,“ snažil se ji Ethan odtrhnout a podat fotbalistovi.

„VY jdete na PÁRTY?“

To už se fotbalista válel se smíchy.

„Je na tom něco divného? Nikdy si neviděl holku s rakovinou plic, kluka s leukémií a slepého pařit? To jsi přišel o hodně. My jsme srdcem a duší každé zábavy.“

To ho uzemnilo.

………….

Vzala jsem si červený kelímek s pitím a sedla si do zahrady na zem. To tancování mě unavilo. Izák se právě teď pravděpodobně někde plazí po té hezké brunetě a Ethan? Nevím. Proč mi tak vadí, ty holky, které se kolem něho motají? Ne. Nemůžu se do něho zamilovat. Nechci se zamilovat. Nemůžu mu zlomit srdce. Stejně jako Augustus mě. Kopla jsem do sebe zbytek alkoholu a položila hlavu do trávy. Tolik hvězd. Velký vůz. Labuť…

„Hazel?“

Zvedla jsem hlavu. Ethan. Sakra.

„Jsi v pořádku?,“ zeptal se nesměle a rentgenoval mě pohledem.

„Nic není v pořádku. Země se neustále otáčí. Klid je relativní pojem.“

Lehl si do trávy vedle mě. Naše těla, bok po boku. Jediné co jsem teď vnímala, bylo naše dýchání. Nádech. Výdech. A znova. Co se stane, až jednou přestanu dýchat?

„Na co myslíš?“ zeptal se mě.

„Na smrt.“

„Bojíš se?“

Zamyslela jsem se.

„Myslím, že se víc bojím žít…“

Odmlčel se.

„Proč?“

„Protože pak bych umřela. Znovu. A navždy.“

Otočila jsem k němu hlavu a zahleděla se do ledové modře. Hlubokého oceánu. Studeného ledovce. Dokud to nepochopil. A pak mě políbil. V tu chvíli jsem nemyslela na Augusta, na smrt nebo na život. Teď bylo jenom tady a teď. Přítomnost. Nekonečný vesmír.